Švédové PREHISTORIC ANIMALS zakládají svůj projev jednak na přesvědčivém instrumentálním provedení, které je vyšperkováno charismatickým vokálem suverénního Stefana Altzara, ale také na koncepčnosti svých počinů. A byť se tyto koncepty točí ve sci-fi kulisách, jsou to příběhy především o lidských osudech, o pocitech a emocích, o vizích budoucnosti lidstva i jednotlivců. "Finding Love in Strange Places" je pak zaměřeno na tu asi nejsilnější emoci, tedy lásku. Možná i proto je album z velké části ladné a emotivně až podbízivé. Ale v té vlídné podobě, která hladí a konejší, přesto i tak trochu dráždí. Spojuje se zde totiž jak rocková hitovost příjemně proudících melodií, tak důraz často metalově znějících kytar.

Na minulé desce "The Magical Mystery Machine (Chapter Two)" (2022) se PREHISTORIC ANIMALS vzepjali ke svému asi prozatím nejsilnějšímu výkonu. A jako by si to sami uvědomovali, snaží se i na "Finding love in strange places" držet daného mustru a pokračovat v nastolené formě. To rozhodně není na škodu, mají dostatek invence a jejich studnice nápadů ještě rozhodně nevyschla, bohužel místy jako by chtěli posluchači nabídnout něco známého a pohladit ho stejnou aurou, kterou disponovalo zmíněné "The Magical Mystery Machine (Chapter Two)". Někde je to celkem nenápadné, prostě se jen jede v podobných rytmech a vláčných melodiích, takže se dá mluvit o šikovně rozvíjených příbězích a je to jako logické pokračování předchozí tvorby. Občas se ale dostaví až přílišná blízkost minulosti, to když se například v "Living in a world of bliss" objeví vokální fráze, která působí hned při prvním poslechu příliš známě. Prostě šablona z minulých desek. Ale je těžké to skupině vytýkat, když to tak hezky funguje.

Tak jak je pro PREHISTORIC ANIMALS typické, silný podíl kláves a syntezátorů dává hudbě i nádech osmdesátkové rockové klasiky. Je zkrátka poznat, že hlavním kreativcem je Samuel Granath (bicí a klávesy). Rytmika, klávesy a syntezátory tak mnohdy přímo dominují, často s trochu retro nádechem. Ostatně z minulosti si skupina bere ráda a v postupech je cítit vliv jak klasické progresivní rockové scény, tak té modernější neo progresivní vlny především z Británie. Logicky tedy nastanou okamžiky, kdy posluchači vytanou na mysli jména jako PORCUPINE TREE nebo THE PINEAPPLE THIEF. Ale PREHISTORIC ANIMALS jsou ve velké míře i skupinou metalovou. Ne náhodou jsem je proto v minulé recenzi přirovnával k jejich krajanům ANDROMEDA. A dokonce si myslím, že v těchto polohách je skupina snad nejsilnější v kramflecích. Kytarová síla jim totiž sluší a když se progresivní kudrlinky roztočí v příjemném tempu, jako například ve svižných pasážích "The Secret Society of Goodness", je to kolotoč, ze kterého si nepřeji vystoupit. Nebo honem naskočit na další jízdu. Za tímto pocitem stojí kytarové umění a perfektní sóla Daniela Magdice, mimochodem původně zakládajícího člena PAIN OF SALVATION.

I díky umírněné stopáži je "Finding Love in Strange Places" lahodně plynoucí porce vesmírného prog rock/metalu, vlídného i silného tak jak to umí jen tito Švédové. Moc se toho sice od minula nezměnilo, jede se podle zaběhnuté šablony, ale stále je to zážitek.